6. – 8. května 2017 jsme navštívili naše skautské přátele v německém Ulmu.
Na cestu jsme vyrazili v 1 hodinu ráno od školy Úprkova. Trasa: HK – Praha – Plzeň – Nurnberg – Ulm. Celkem 560 km vše po dálnici. Jeli jsme nízkopodlažním autobusem Mercedes-Benz Citaro bez zavazadlového prostoru, který připomínal MHD. Zavazadla jsme umístili na zadní sedačky a zbylých 40 míst jsme si spravedlivě rozdělili. Pokud někdo zmáčknul tlačítko pro zastavení, tak u řidiče začala zběsile blikat kontrolka a zhasla až ve chvíli, kdy autobus zastavil a otevřel dveře. Museli jsme vydat zákaz mačkání těchto tlačítek, a to zejména na dálnici. Cesta probíhala plynule a většinu jsem jí zaspali.
Do Ulmu jsme dorazili v 9 hodin. Klubovna, ve které jsme byli ubytovaní je v pevnosti Albecker (48.4158856N, 10.0020028E). Čekali tam na nás nejen skauti ze spřáteleného střediska „Saint Exupery“, ale i veliký prostřený stůl se snídaní o několika chodech. Po snídani jsme se ubytovali a vyrazili do města.
ULM Ulm leží v místě, kde se řeky Blau a Iller spojují s Dunajem. Jeho nadmořská výška se pohybuje mezi 459 až 646 metry nad hladinou moře. Nachází se v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko u hranice s Bavorskem a má přibližně 120 tis. obyvatel. Ulm je znám především díky zdejší univerzitě a dómu s nejvyšší kostelní věží na světě výška 161,5 m a také jako rodiště vědce Alberta Einsteina.
Nejdříve jsme jeli autobusem do centra. Postupně jsme viděli: radnici, moderní knihovnu ve tvaru pyramidy, rybářskou čtvrť, nábřeží Dunaje, křivý dům, několik zajímavých kašen, pivní slavnosti. Děti hráli hru, kde měly spojit místa na mapě s osobnostmi, které mají významný vztah k české i německé historii: Johannes Kepler, Albrecht z Valdštejna, Zikmund Lucembuský, Otto Polatschek, Jan Hus a Heinrich II Parléř. Obědvali jsme v parku řízky s chlebem a Tomi nám pak všem objednal velkou zmrzlinu a divil se, že někteří nechtějí 3 kopečky a zbaběle se spokojí s jedním. Nejvelkolepější dominantou města je gotická katedrála – Münster. Po 768 schodech jsme vyšli až nahoru, myslím, že to odpovídá výstupu do 50. patra.
Zpátky do pevnosti jsme se vrátili až navečer a byli jsme všichni pořádně unavení. Martinovy hodinky naměřili 22000 kroků neboli 17 km. K večeři jsme měli těstoviny s omáčkou a sýrem. Největší atrakcí klubovny byl fotbálek, který ve volných chvílích všichni hráli. Spali jsme na pohodlných matracích na zemi.
V horním patře pevnosti, které nepaří ke klubovně byla večer velká párty v maskách. Postupně jsme sledovali, jak přijelo několik aut od cateringu a mnoho zajímavých masek. Celý večer jsme slyšeli hudbu. Když jsem kolem půlnoci chtěla zamknout hlavní vchod, tak se ukázalo, nejenže nemáme klíče, ale také to, že dveře z chodby vedou do sklepa a slouží jako únikový východ z budovy a také jsme od nich neměli klíče. Myšlenka, že dítě jdoucí v noci na záchod potká vílu, Gandalfa nebo dokonce upíra mě moc na klidu nepřidala, ale žádné noční dobrodružství se nekonalo.
V neděli ráno jsme se nasnídali, a protože veku pršelo, vyrazili jsme na prohlídku místní pevnosti „Bundesfestung“ Prohlídka trvala přes hodinu a prošli jsme celou jednu stranu budovy od sklepa až po střechu. Na cestu jsme si svítili baterkami. Náš průvodce bohužel neuměl anglicky, takže Cedrik německý výklad překládal do angličtiny a Marta s Ondrou pak do češtiny. Příště s sebou musíme vzít někoho, kdo umí německy. K obědu jsme si objednali pizzu. Celé odpoledne jsme strávili s německými dětmi. Hráli jsme bingo se slovy, při kterém děti musely mezi sebou komunikovat. Často to, ale vypadalo tak, že si jen navzájem ukazovaly, co mají na papíře a pak vrtěly nebo kývaly hlavou. Pan řidič to celé pozoroval a na poznámku, že by u té hry měly víc mluvit zareagoval slovy: „Nechápu proč, já žádný jazyk neumím, projel jsem celou Evropu, všude jsem se domluvil a dělal jsem to přesně takhle.“
Původní plán navštívit jejich tábořiště jsme z důvodu nepříznivého počasí zrušili a jeli jsme autobusem na výlet do Blaubeuren. Navštívili jsme místní klášter. A pramen Dunaje – krásné jezírko. A Heimatmuseum. U pokladny jsem měla trochu problém, německy mluvící paní anglicky vysvětlit, kolik jakých vstupenek potřebujeme. A až poté, co jsem to napsala na papír se ukázalo, že paní pochází ze Žiliny, takže jsme se nakonec domluvili výborně a dostali jsme i slevu. Hovor přišel i na téma, proč my máme 8.května státní svátek a Němci ne. Paní řekla, že to nechápe, protože, když ten „sprosté slovenské slovo, které jsem zapomněla“ skončil, tak se ulevilo všem a měl by to slavit celý svět bez ohledu na to, na které straně, kdo ve válce byl.
Před večeří jsme v klubovně hráli hru s QR kódy, při které byly děti rozdělené do česko-německých trojic. Myslím, že komunikace se během dne zlepšila a je škoda, že jsme neměli čas s dětmi strávit delší čas. K večeři bylo barbecue, měli jsme spoustu různého výborného masa, několik druhů salátů, všem nám moc chutnalo a spousta toho zbylo. Před spaním Šárka hrála na kytaru a Ondra četl o Albertu Einsteinovi. Noc proběhla v klidu bez diskotéky v patře a dokonce jsem dostali i klíče od pevnosti.
Ráno jsme vstali, nasnídali se, uklidili a v 9:30 hod odešli v pláštěnkách a s deštníky do nedalekého ZOO-akvária. Strávili jsme tam 1,5 hodiny a moc se nám tam líbilo. Odjezd samotný byl zpestřený ještě hledáním Emina telefonu a Ondrova batohu, oboje se nakonec našlo a mohli jsme vyrazit na cestu domů.
Po necelé hodině cesty se z autobusu vyvalil mrak páry a byli jsme rádi, že jsme ujeli sotva 100 kilometrů.
Pan řidič se oblékl do bílé kombinézy, vlezl pod autobus, pronesl několik sprostých slov o prasklé hadici od topení, a aniž by si kombinézu sundal se vydal se mezi kamiony hledat nářadí a náhradní díly na autobus, nabídku pomoci s překladem odmítl se slovy, že se přece umí domluvit. Po chvíli se vrátil a přeparkoval nás i s autobusem na dvůr nedaleké opravny bagrů. Personál opravny byl milý a smažili se nám pomoci, nicméně mluvili jen německy a správou hadici neměli, protože bagry používají jiný typ.
Co jsme mezitím dělali my: Ondra zabalený ve spacáku si spokojeně četl. Na podlaze autobusu se hrál Bang. V Mc Donalds byla wifi a na benzínce šlo nakupovat. Hraní lakrosu v bahně mezi bagry jsme Ledňáčkům zakázali. Nakonec jsme se přestěhovali jsme se do McDonalds, Marta si nechala zavolat vedoucího a řekla mu, že tam budeme tábořit, naštěstí jim to nevadilo. Pobytem v dětském koutku jsme myslím překonali všechny časové i věkové rekordy. Některé stoly chvílemi vypadaly jak v kasinu. Než jsem si toho stihli všimnout, tak děti snědly pomocí brček hromadu balených cukrů, takže je museli doplnit a po chvíli nám raději přinesli tašku reklamních gumových bonbonů. Ty, co se nejvíc nudili, jsme posílali obíhat budovu. Při zhruba stém člověko-kolečku to obsluha Mc drivu nevydržela a obíhání zakázala.
Ochutnali jsem většinu jídelního lístku a utratili dohromady přes 200 euro. Nepovedlo se nám přepnout televizi z místní fotbalové bundes ligy na hokej Česko-Finsko. Když jsme ve 22:30 hod odcházeli, tak se na to přišla podívat většina zaměstnanců, asi se chtěli ujistit, že po 9 hodinách opravdu odcházíme a nejdeme si jen s batůžky na zádech oběhnout parkoviště. Záchranná výprava se skládala ze dvou 11ti místných aut. Přeložili jsme si věci do aut a vyrazili na cestu, která již proběhla plynule a bez komplikací. Do HK jsme dorazili ve 4 hodiny ráno.
Výlet se nám všem líbil.
Pan Málek nám nakonec dal i slevu a nabídl, že až zase budeme chtít někde nechat, tak ať se na něj bez obav obrátíme. Martin k tomu jen poznamenal, že příště by preferoval KFC.
